Kočka domácí
Felis catus-latinsky
Dějiny kočky domácí
Vyvinula se z kočky divoké, zdomácněla v Egyptě a také na středním východě, pravděpodobně asi před 5000 lety. V 10. stol. se s fénickými obchodníky dostala do Itálie a rozšířila po Evropě. Do Ameriky připlula s prvními kolonisty v 17. stol. V polovině 19. stol. začal chov ušlechtilých koček. Později chovatelé vyšlechtili různá plemena koček - např. dlouhosrsté (perské a angorské) nebo krátkosrsté (žíhané hnědě, stříbřitě nebo červeně) a dokonce i bezocasou kočku zvanou manx. Před třemi tisíci roky se kočka domácí rozšířila v Egyptě, kde jí dokonce uctívali jako posvátné zvíře, mumifikovali a zhotovovali jejich sochy. Dnes je na světě více než 500 miliónů domácích koček, rozdělených do 100 uznávaných skupin..
Kočky
Pokud někdo pozoroval kočku, jak se plíží ke kořisti, jistě ho napadlo, že je příbuzná s tygrem nebo se lvem. Kočky jsou díky výborné obratnosti a síle dobrými lovci, navíc mají ostré zuby a drápy a výborný zrak, přizpůsobený k nočnímu lovu. Pokud má kočka domácí možnost vyběhnout do přírody, chytá malé hlodavce, ptáky, hmyz a jiné menší živočichy. Mnoho koček ušlechtilých plemen však není schopno přežít delší čas v přírodě, protože lidé je natolik zhýčkali, že se o sebe nedovedou postarat.
Hlava
Hlava nese většinu znaků, které jsou u koček nejvíce variabilní, takže jednotlivá plemena jsou odlišena právě podle hlavy a jejích částí a podle jejich vzájemných proporcí. Rozdíly jsou v zásadě založeny na celkové kostní stavbě lebky, dalšími nekosterními znaky jsou délka a tvar nosu, tváří, uší a očí.
Kostra
Vývoj kosterních částí podporuje od raného mládí všeobecný růstový hormon hypofýzy a hormon z příštítných tělísek, jen ovlivňuje mimo jiné také hospodaření s vápníkem v těle. Kostra kočky se skládá z přibližně 240 kostí, které drží pohromadě a pohybuje jimi přibližně 500 svalů. Počet obratlů a pochopitelně i žeber je u kočky stejný jako u psa. Hned za hlavou má páteř kočky sedm krčních obratlů, které jsou relativně krátké a mají silné středové výběžky. Mohutné jsou hlavně první dva; ty drží hlavu a jsou uzpůsobeny pro její větší pohyblivost a otáčení. Nejvyšší možný úhel otočení je u kočky 180°, což nenajdeme snad u žádného jiného vývojově výše postaveného tvora. Na krční obratle navazuje 13 obratlů hrudních s protáhlými a ostnitými středovými výběžky. Na prvních 12 obratlích vyrůstají po stranách v párech klenutá žebra. Na hrudní obratle se napojuje sedm obratlů protažených bederních se silnými výběžky středovými i postraními. Na ně se upínají pevné svaly držící nejen všechno svalstvo zadních končetin, ale i všechny vnitřní orgány umístěné v břiše kočky.
Oči
Zornička kočičího oka se ve tmě roztáhne, aby se do oka dostalo víc světla, a v silném světle se stáhne na pouhou štěrbinu. V zadní části nitra oka je vrstva lesklých buněk, které odrážejí světlo, proto kočka "svítí očima". Kočka nemůže tolik pohybovat očima jako člověk (její zorné pole je přibližně 205 stupňů, zatímco u člověka obsáhne až 220 stupňů). Místo toho má především mnohem víc vyklenutou rohovku než člověk, což se odráží i na kvalitě vidění, a dále schopnost daleko víc otáčet hlavou. Horní i spodní víčka jsou pohyblivá. Oči jsou téměř kulaté a mají stejnou anatomickou stavbu jako většina obratlovců.
Smyslové orgány
Tak jako u každého živého tvora obstarávají u koček spojení s okolním světem smyslové orgány; ty jsou vyvinuty na různém stupni. Jejich hlavní sídlo je v mozku. Ten je ve vztahu k hmotnosti těla daleko těžší než u mnohých jiných šelem. Jeho hmotnost je mezi 20-30 g.
Sluch
Sluch je vyvinut hned po zraku nejlépe. Má poměrně značný rozsah, od 30 hertzů do 45 kilohertzů. Rozdíl od sluchu člověka je patrný zejména v horních polohách, u vyšších: lidské ucho zachytí tóny nejvýše o kmitočtu 20 kHz, kdežto některé kočky slyší prý dokonce tóny až do 75 kHz. Kočky čistě bílé s modrýma očima jsou často zcela hluché; je to zaviněno geny, které se projevují jen v kombinaci bílou srstí a modrýma očima. Kočka jako jiná zvířata může boltcem ucha pohybovat pomocí 27 různých svalů, a tak ucho natočit tím směrem odkud přichází zvuk.
Srst
Tělo kočky je pokryto srstí kromě čenichu, pysků, polštářků na tlapkách a kolem řitního a pohlavního otvoru a větší či menší na části vnitřního boltce. Srst tvoří tepelnou izolační vrstvu a často chrání pokožku proti mechanickému poškození. Skládá se z chlupů, které vyrůstají z vlasových cibulek obalených vlasovými váčky a krevními kapilárami. Každý chlup má svůj snopeček svalstva, které způsobuje napřimování chlupů (ježeni srsti při podráždění), a kromě toho ještě drobné mazové žlázky.
Felis catus-latinsky
Dějiny kočky domácí
Vyvinula se z kočky divoké, zdomácněla v Egyptě a také na středním východě, pravděpodobně asi před 5000 lety. V 10. stol. se s fénickými obchodníky dostala do Itálie a rozšířila po Evropě. Do Ameriky připlula s prvními kolonisty v 17. stol. V polovině 19. stol. začal chov ušlechtilých koček. Později chovatelé vyšlechtili různá plemena koček - např. dlouhosrsté (perské a angorské) nebo krátkosrsté (žíhané hnědě, stříbřitě nebo červeně) a dokonce i bezocasou kočku zvanou manx. Před třemi tisíci roky se kočka domácí rozšířila v Egyptě, kde jí dokonce uctívali jako posvátné zvíře, mumifikovali a zhotovovali jejich sochy. Dnes je na světě více než 500 miliónů domácích koček, rozdělených do 100 uznávaných skupin..
Kočky
Pokud někdo pozoroval kočku, jak se plíží ke kořisti, jistě ho napadlo, že je příbuzná s tygrem nebo se lvem. Kočky jsou díky výborné obratnosti a síle dobrými lovci, navíc mají ostré zuby a drápy a výborný zrak, přizpůsobený k nočnímu lovu. Pokud má kočka domácí možnost vyběhnout do přírody, chytá malé hlodavce, ptáky, hmyz a jiné menší živočichy. Mnoho koček ušlechtilých plemen však není schopno přežít delší čas v přírodě, protože lidé je natolik zhýčkali, že se o sebe nedovedou postarat.
Hlava
Hlava nese většinu znaků, které jsou u koček nejvíce variabilní, takže jednotlivá plemena jsou odlišena právě podle hlavy a jejích částí a podle jejich vzájemných proporcí. Rozdíly jsou v zásadě založeny na celkové kostní stavbě lebky, dalšími nekosterními znaky jsou délka a tvar nosu, tváří, uší a očí.
Kostra
Vývoj kosterních částí podporuje od raného mládí všeobecný růstový hormon hypofýzy a hormon z příštítných tělísek, jen ovlivňuje mimo jiné také hospodaření s vápníkem v těle. Kostra kočky se skládá z přibližně 240 kostí, které drží pohromadě a pohybuje jimi přibližně 500 svalů. Počet obratlů a pochopitelně i žeber je u kočky stejný jako u psa. Hned za hlavou má páteř kočky sedm krčních obratlů, které jsou relativně krátké a mají silné středové výběžky. Mohutné jsou hlavně první dva; ty drží hlavu a jsou uzpůsobeny pro její větší pohyblivost a otáčení. Nejvyšší možný úhel otočení je u kočky 180°, což nenajdeme snad u žádného jiného vývojově výše postaveného tvora. Na krční obratle navazuje 13 obratlů hrudních s protáhlými a ostnitými středovými výběžky. Na prvních 12 obratlích vyrůstají po stranách v párech klenutá žebra. Na hrudní obratle se napojuje sedm obratlů protažených bederních se silnými výběžky středovými i postraními. Na ně se upínají pevné svaly držící nejen všechno svalstvo zadních končetin, ale i všechny vnitřní orgány umístěné v břiše kočky.
Oči
Zornička kočičího oka se ve tmě roztáhne, aby se do oka dostalo víc světla, a v silném světle se stáhne na pouhou štěrbinu. V zadní části nitra oka je vrstva lesklých buněk, které odrážejí světlo, proto kočka "svítí očima". Kočka nemůže tolik pohybovat očima jako člověk (její zorné pole je přibližně 205 stupňů, zatímco u člověka obsáhne až 220 stupňů). Místo toho má především mnohem víc vyklenutou rohovku než člověk, což se odráží i na kvalitě vidění, a dále schopnost daleko víc otáčet hlavou. Horní i spodní víčka jsou pohyblivá. Oči jsou téměř kulaté a mají stejnou anatomickou stavbu jako většina obratlovců.
Smyslové orgány
Tak jako u každého živého tvora obstarávají u koček spojení s okolním světem smyslové orgány; ty jsou vyvinuty na různém stupni. Jejich hlavní sídlo je v mozku. Ten je ve vztahu k hmotnosti těla daleko těžší než u mnohých jiných šelem. Jeho hmotnost je mezi 20-30 g.
Sluch
Sluch je vyvinut hned po zraku nejlépe. Má poměrně značný rozsah, od 30 hertzů do 45 kilohertzů. Rozdíl od sluchu člověka je patrný zejména v horních polohách, u vyšších: lidské ucho zachytí tóny nejvýše o kmitočtu 20 kHz, kdežto některé kočky slyší prý dokonce tóny až do 75 kHz. Kočky čistě bílé s modrýma očima jsou často zcela hluché; je to zaviněno geny, které se projevují jen v kombinaci bílou srstí a modrýma očima. Kočka jako jiná zvířata může boltcem ucha pohybovat pomocí 27 různých svalů, a tak ucho natočit tím směrem odkud přichází zvuk.
Srst
Tělo kočky je pokryto srstí kromě čenichu, pysků, polštářků na tlapkách a kolem řitního a pohlavního otvoru a větší či menší na části vnitřního boltce. Srst tvoří tepelnou izolační vrstvu a často chrání pokožku proti mechanickému poškození. Skládá se z chlupů, které vyrůstají z vlasových cibulek obalených vlasovými váčky a krevními kapilárami. Každý chlup má svůj snopeček svalstva, které způsobuje napřimování chlupů (ježeni srsti při podráždění), a kromě toho ještě drobné mazové žlázky.